My wonderland

Nádech a výdech.

Často se ve mě odehrávají a mísí pocity, které nedokážu slovně popsat, ale moc ráda bych je předala dál. Jako by na to neexistovala slova. Tak se pokusím s tím, co mám.

Vždycky mi vadilo, když mi někdo říkal slova, která si myslel, že chci slyšet, ale nemyslel je upřímně. O tohle nestojím. Raději upřímnost, i když to bolí, než lež, která staví slepé ulice. V jiných případech mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Už vím, jaké to je, když na vás někomu záleží a někomu naopak ne. Jsem v tomhle směru trochu naivní člověk, ale tohle nedokážu ovlivnit. Lidi si utváří a vybírají jednotlivce z různých důvodů. Každého podle svých priorit a preferencí. O několika mých známých jsem si myslela, že to jsou kamarádi. Spletla jsem se. Vždycky se objevili, když zrovna někoho potřebovali. Ne vyloženě, že by po mě něco chtěli, ale potřebovali někoho, kdo je nenuceně vyslechne a bude jim oporou. Aspoň na chvilku. Jakmile jsem je podržela, podpořila, dodala jim sílu nebo energii, tak zmizeli. Lusknutím prstu se z nich staly jen myšlenkové obrazy bez kapky vděku. Nečekala jsem nic na oplátku, ale minimálně jsem doufala, že na mě během vteřiny nezapomenou.

Nevím jak se tohle stalo. Lidi ve mě vidí empatii a využívají ji. Můj problém je, že jsem slepá a věřím jim, že tentokrát třeba nepřišli z čistě sobeckých důvodů. Nikdy jsem nebyla zvlášť radikální a skeptická, jako někteří kolem mě. Bylo to tím, že jsem se snažila, žít aspoň trochu nadpozemským životem. Ale tihle lidé mi ničí moji přirozenost a brání tak ostatním (potenciálním dobrým lidem) poznat mě takovou, jaká skutečně jsem.

Samozřejmě součástí mého pudu sebezáchovy je snaha udržet si každičký střípek ze sebe. Ale jak sami jistě víte, není to lehké. Představte si padající hvězdu. Někde v dálce to je kamínek. Někde dál velký kámen. A někde ještě dál, cokoli většího. Ovšem, když padá na zem, mění se v prach. Ta snítka, která se na nás sypou, jsou střípky, které sbírám a nikdy je nenajdu všechny. Už mi rozumíte?

Vnitřní boj a neustálé posouvání hranic. Co jsem tím chtěla říct? Pokud zavoláte jednou a nikdo se neozve, zavolejte podruhé. Jestliže ani tehdy nikdo neodpoví, nevolejte potřetí a jděte najít někoho, kdo odpoví napoprvé.

Občas se objeví situace, která vám připomene, že žijete. Myslím tím, že to slyšíte i cítíte ve svém těle. Může to být šok, projev radosti nebo smutku. U všeho ale slyšíte tlukot svého srdce a hlas svého vnitřního já, které promlouvá. Takové okamžiky stojí za zapamatování, i když nejsou zrovna optimistické nebo radostné. I kdyby to byla bolest, která vám dá najevo, že žijete, tak tu je stále skutečnost, že nepřežíváte, ale žijete a prožíváte. 

Tenhle článek bych chtěla věnovat tomu, co mi rok 2017 přinesl, za co jsem v něm byla vděčná, z čeho jsem měla radost, a čím jsem se poučila. 

Když to vezmu úplně od začátku, tak leden 2017 pro mě začal jako zkouškové období na předchozí vysoké škole. Tehdy jsem si začínala uvědomovat, že jsem se vydala špatnou cestou. Byl to lukrativní obor, ale hodně těžký a ne úplně vhodný pro mě. Toužila jsem po něčem kreativním, otevřeném a rozvíjejícím mysl, psychologii a ducha, a ne sedět u počítače s otevřeným open-source a vymýšlet inovace. Rozhodla jsem se to přenechat jiným lidem, kteří jsou v tomhle oboru mnohem zdatnější než já. Téměř společně s tím se rozpadl i můj kratší vztah. Chyba byla ve mě. Ještě z předchozího roku jsem si v sobě nesla velkou bolest, kterou jsem neměla uzavřenou a nedokázala jsem se přes to přenést. 

Následně začalo mé období nicnedělání. Nechodila jsem do školy, nechodila jsem do práce. Na nic z toho jsem neměla sílu, protože jsem se ze sebe vydala už všechno maximum a potřebovala jsem se postavit na vlastní nohy. Mou mantrou byly Nezávislost a Samostatnost. Tak jsem na tom postupem času začala pracovat. Jediné, na co jsem se zmohla, byly přijímačky na jinou vysokou školu. 

Než začaly prázdniny, tak jsem se dozvěděla, že mě přijaly na obor, který jsem opravdu chtěla. Se začátkem července jsem začala chodit na brigádu. Byla jsem tam skoro pořád a nevadilo mi to, protože jsem stejně neměla jak jinak trávit čas. Jeden týden jsem akorát s kamarády odjela na Šumavu na dovolenou, kde to bylo super a moc jsem si to užila. Poznala jsem taky jednoho kluka, který se mi snažil dát najevo, že nejsem neviditelná a můžu na někoho zapůsobit, i když si myslím, že mě nikdo nevidí. Zřejmě ve mě objevil to, na čem jsem pracovala. Snahu, odhodlanost, mírumilovnost, smysl pro maličkosti a krásu a spoustu dalších věci. Jenže já jsem se rozhodla být samostatná. Nechtěla jsem berličku, o kterou se budu opírat. Chtěla jsem se zamilovat až ve chvíli, až budu vědět, že na to budu připravená, a až budu vědět, že když něco nevyjde, tak nepadnu tak hluboko jako předtím. Byl hezký, vtipný, často zamyšlený a snažil se mě pochopit. Jenže v tom byl problém. Takže se naše cesty rozešly. 

Začalo září a tím pádem i tak trochu příprava na vysokou. Nějaké to zaškolování a podobně. Když jsem nastoupila, tak jsem nikoho neznala. Ale to se hned na začátku změnilo. Sedla jsem si k nějakým holkám a začaly jsme se bavit. Nic těžkého na tom nebylo. A jsem moc ráda, že jsem je poznala. Současně se začátkem školy jsem se i ubytovala na koleji, kde jsem poznala úžasnou spolubydlící Hanku. Padly jsme si do oka všechno bylo hned jednodušší. 

Tři měsíce utekly jako voda a už tu byly zase Vánoce. Přes všechny ty strasti celého roku jsme se zase všichni potkali doma u stromečku. Byla jsem ráda, že jsem za sebou měla úspěšně 2 předtermíny a mohla si trochu odpočinout. Byly to fajn svátky, i když jsem si toho sněhu letos moc neužila. Ke konci jsem si ještě uvědomila a ujasnila pár věci, co vlastně opravdu chci a co ne, a taky jestli jsem připravená se posunout dál.

S číslem 2018 jsem ucítila i něco jiného. Předchozí roky to bylo docela stejné, ale tenhle mi přijde trochu jiný. Tak snad v tom dobrém slova smyslu. 

Na nový rok jsem si žádná předsevzetí nedávala, protože, když budu chtít něco udělat, tak to udělám a ne proto, že jsem si to slíbila. Nemůžu se nutit k něčemu, co nechci. Měla bych se naopak snažit dosáhnout a blížit se věcem, které chci. Takže pokračovat v sebeobjevování a možná se i otevřít novým možnostem, pro které jsem měla doteď zavřenou bránu.